Já a Ty

Taková divná povídka, ani nevím, kde jsem k ní přišla. Vím, že na konci je podpis, ale to jméno mne napadlo. Gomene, jestli tam bude něco nesrozumitelného..... Karolínka

Já a Ty

´Proklínám,´ ta slova. ´ Ty tvoje ústa proklínám, tvoje oči ledový. …. Ať do smrti seš sám!´ Ta slova mne pálí, pálí v mysli. Vím, že to co jsem udělal nebylo správné. Ale.... Ona to napsala na ten prokletý papír. Ten zkurvený papír. Jak mohla? Jak jen mohla mě tu nechat?
"ÁÁÁááááá!" zaječím na prázdnou ulici. Vím, že je to zbytečné. Ale, prostě chci, aby všichni věděli, že trpím. I když tu nikdo není, vím, že mne slyšeli. I za těmi zavřenými okenicemi. Prázdnými baráky. Co vím, tak do téhle ulice nikdo nechodí. Jsem tu jen já. A předtím tu byla i ona. Kde je? Kam šla? Proč mě nechala??? Ta blbá kravka. Určitě šla za tím bouchačem. Nebo že by za tím šamponkem? Tolik kluků.... A já jí to trpěl tak dlouho... Dal jsem jí vše, nač si vzpomněla. A čím se mi odvděčila?
"Proklínám... ty tvoje ústa proklínám,
tvoje oči ledový, v srdci jen sníh.
Sám, ať nikdy úsvit nespatříš,
na ústa mříž, oči oslepnou,
ať do smrti seš sám."



Jen tohle mi po ní zůstalo. Jen tohle. Vlastně ne... Ještě její věci a její pes. Daxi, má teď drahá společnice. Víte, je to sice jen fenka, tedy čivava, ale je to nejvěrnější přítelkyně. Tak moc mi jí připomíná. Daxi......
Projdu celou prázdnou ulici. Na konci zatočím doleva. Jasně. Co si myslíte, že tam asi je? Můj dům?? Kdepak... Táhne se tam další část prázdných domů. .. Ale, také tam teče řeka. Je hluboká a vždy mně lákala. Jako teď. Měl bych skoncovat se životem. Ale co Daxi? Má malá drahá společnice.

"Proklínám, ty tvoje ústa proklínám,
tvoje oči ledový, v srdci jen stín,"

Je ke mne tak krutá. Ne! Nemohu jí nenávidět, jenomže tohle jsem si nezasloužil. A Daxi už vůbec ne. A to říkala, jak jí miluje. A prý, že miluje i mne. Tedy milovala. Ta řeka mne tak láká. Jenomže tu nemohu nechat Daxi samotnou.
Otočil jsem se na svojí společnici, která celou dobu ťapkala vedle mne. Podívala se na mne tím svým kukučem. Tím, který mi říkal, že bude se mnou.
"Daxi, ty má sladká Daxi," vezmu jí do náručí a pomazlím se s ní. Je tak sladká. Má Daxi. "Tak co si myslíš, Daxi, půjdeme domů?" zeptal jsem se. Zakňučela. Takže ano, jdeme domů.
Otočil jsem se a vykročil jsem zpátky domu. Cesta domu je docela dlouhá. Přes celé město. Až na druhou stranu města. To znamená, dvě hodiny pěšky. Taková dlouhá cesta. Ale alespoň mám Daxi. Prošel jsem tou ulicí. Tou prázdnou ulicí. Daxi držím v náručí. Ulice je tak strašidelná. Domy prázdné, bez lidí. Okenice zavřené. Dveře, občas byly občas ne. Omítka domů byla popraskaná, někde chyběla. Jak strašidelné. Ona se tady bála. Pamatuji, když jsme tudy jednou šli, přitiskla se ke mne. Držela se mne za paži. Tak blízko byla.
Sklonil jsem hlavu. "Daxi," Daxi začala kňučet. "Také se ti stýká jako mě?" Taková mrcha to byla. Tak sprostá. A prý, že mě nikdy neopustí. Daxi také. Taková mrcha to byla a je. Ještě, že už jí nikdy neuvidím. Odešla ode mne a odstěhovala se z města. A nechala mi Daxi, která plakala. Chudinka moje Daxi.
Cesta je vážně hodně dlouhá. Začíná padat noc. "Má drahá Daxi, nemáš se čeho bát. Vím, že se celá třeseš." Má drahá Daxi se začala třást. Začala jí být zima. Schoval jsem jí do kapsy u mí mikiny. Daxi je tak malá, že se mi do mé kapsy vejde celá. Jen hlavičku chtěla nechat venku. Chápu jí. Mojí sladkou Daxi. Pohladil jsem jí po hlavičce. Začínalo jí být teplo, to jsem moc rád.

"Hej ty!" ozvalo se za mnou, když jsem byl v polovině cesty. Neotočil jsem se. Taky proč. Zase by se někdo chtěl se mnou prát. Jak ubohé. Nechci se prát. Slíbil jsem jí to. Navíc, mám u sebe malou Daxi. "Stůj!" ozvalo se znovu. Šel jsem prostě dál.
I když jsem jí dal ten slib dávno, pořád jej plním. I když ode mne ta mrcha odešla. Opustila mne. Plním její sliby. Ta mrcha. Jak jen mohla? Chudák moje malá Daxi. Musím pospíchat domů, určitě má hlad.
Rozeběhl jsem se. Slyšel jsem za sebou těžké kroky. Bylo jich hodně. Takové těžké. Jak směšné. To si myslí, že mě doběhnou? Mě??? I když mě ta mrcha zradila, běhat ještě umím. Chudák Daxi. V mojí kapse.
"Stůj! Zabijem tě!" ty jsou otravní. Zaběhl jsem za roh. Do také tmavé uličky. Žádná lampa. Daxi se v mé kapse třásla. "Klid zlatíčko," pošeptal jsem. Zavrtala se hlouběji. Celá se třásla, byla jí zima. Taky že je zima. Ale sníh nikde. Jasně, jasně.... Ti, kteří na mne křičeli proběhli těsně vedle mě. Jak otravné.
Ještě chvilku jsem vyčkal, než jsem si byl jistý, že jsou pryč. Daxi bylo už lépe. Už se tolik netřásla. Vyšel jsem z uličky. Uběhl jsem velký kus cesty, takže domu jsem to měl už jen necelých dvacet minut. Prošel jsem okolo známého malého parčíku, do kterého jsem chodil každý večer s ní. Jak pošetilé. Všechny věci v mém životě mi jí připomínají. Všechno. Vůně, věci, lidé a dokonce i zvířata. A to mne opustila před měsícem. Mrcha. Zbyl mi po ní jen ten papír.

Došel jsem s Daxi až do naší ulice. Daxi si teď opět chvilku ťapkala vedle mne. Došli jsme až k našemu domu. Branka byla otevřená a to bylo zvláštní. Nikdy nenechávám branku otevřenou. To dělala jen ona, když přišla dříve než-li já. A to bylo málo kdy.
Vchodové dveře máme z druhé strany, směrem do zahrady. Tenhle dům je po rodičích, je velký, ale pro nás byl tak akorát. Zavřel jsem branku a prošel jsem zahradou, kde rostly květiny, které pěstovala ona. Teď jsem se o to staral já a Daxi. V domě byla tma. Cestu zahradou mi osvětlovaly malé lampičky. Prošel jsem okolo našeho altánku, kde jsme sedávali. Vždy, když jí byla zima, tak se ke mne přitulila. Musel jsem se usmát nad touhle vzpomínkou.
Daxi se zatavila. Zastavil jsem se též. Vrtěla ocáskem, začala vypadat šťastně. Rozeběhla se ke vchodovým dveřím. Bylo zhasnuté světlo, což bylo podivné. Vždy jsem ho nechal rozsvícené. Běžel jsem za Daxi. Poté jsem uviděl …...

Seděla na našich schodech, moje dívka, má přítelkyně. Hlavu v dlaních a vycházely od ní tiché vzlyky. Posadil jsem se vedle ní. Objal jsem jí kolem ramen. Daxi radostně
zaštěkala.
"Neplakej," pošeptal jsem jí do ouška. Vzhlédla. Když mne spatřila rozplakala se víc, objala mne a omlouvala se mi. Seděli jsme tu až do rána, než mi vyčerpáním usnula v náručí. Odnesl jsme jí do ložnice a nechal jí spát. Sám jsem si poté lehl s Daxi na gauč a nemohl jsem uvěřit.

Ani teď nemohu věřit, že jsme stále spolu. Daxi nás již opustila a je tomu víc jak dvacet let. Je to zvláštní. Pořád na ten den vzpomínám, kdy se mi opět objevila před vchodem našeho domu a plakala.
Už máme vnoučátka a chodí nás navštívit každý den. Naše děti se o nás dobře starají a vždy si k nám sednou a chtějí, abychom jim vyprávěli příběh o jednom chlapci a dívce, kteří jsou teď spolu víc jak třicet-pět let.

Artur Adam
7.7.1854