Náš Puňťa

Když se to poprvé stavilo u nás doma, patřil někomu jinému. Hned na první pohled mne zaujal jeho vzhled. Nebo to byl ten, který stál vedle něho? Nevím.



Tehdy měl na sobě černý kabát, který nosí dodnes. Snad jen s malou změnou. Od té doby, kdy jej do opatrovnictví dostal můj bráška, má na čumáku bílou skvrnu připomínající kočičí hlavu. Jeho křivky jsou ladné a lehké. Je malý a proto se vejde všude. Avšak, vše co mu dáš, odnese na určené místo. Je malý, ale silný. Jeho černý kabát, který nikdy nesundá a čistí se pouze, když je bláto a nebo hodně prachu, ladí s jeho botami, které přezouvá pouze dvakrát za rok. Někdy i víckrát, tedy pokud stoupne na hřebík. To se ovšem stává jen ojediněle. Chudák, celý rok je odsouzen být venku s ostatními.





Jak vypadá uvnitř? Toť otázkou. Nemá mozek, nemá cévní soustavu, nemá srdce, ale přesto žije. Místo mozku nalezneme motor, cévní soustavu nahradily dráty a hadičky, baterka jako srdce. Někdo by si mohl říct: "Jak někdo může takhle žít?" Všechny ty dráty a hadičky ukrývá černá deska, které se říká palubní deska. Najdeme na ní takové velké kolo, uložené v levo (v Japonsku v pravo). Za to se někdo chytí a točí s tím na jednu stranu a nebo na druhou. Tím on zatáčí. Do odkládací desky, na jeho pozadí, jsou zabudované dva větší kruhovité věci, nazývající se reproduktory. Z nich vychází líbezná hudba. Svoji náruč má otevřenou pokaždé, když potřebuji někam hodit. Sedadla jsou pohodlná a správně vysezelá.



Když se k němu někdo přiblíží, zní z něho hudba, která potěší uši. Chudák. Bráškové se v něm tolikrát hrabali a přidávali do něho tolik nových věcí, že v něm najdeme například veliký zesilovač, mnoho drátů navíc. Několikrát byl také v nemocnici. Říkala jsem, že mu koupím náplasti s medvídky, ale přišla negativní odpověď. Bohužel. Občas ho zlobí jeho brzdný systém.



K čemu slouží? Asi jako každý jeho typu. Dokáže tě přenést i na velké vzdálenosti. Může být i jen tak na okrasu.



Víc mne toho asi nenapadá, snad je … je to prostě Puňťa - Fiat Punto.