Odpustíš mi

"Odpustíš mi?" zněla jí tato slova celou dobu v hlavě.
"Prosím, odpusť mi," problesklo jí hlavou.
Zavrtěla hlavou. ´Ne, nesmím na něj myslet,´ říkala si dokola a stále.
Podívala se dolů přes zábradlí mostu.
´Tak to bude asi nejlepší´ přelezla zábradlí a začala vzpomínat na to proč to dělá.

Před dvěma dny
Seděla na schodech, jako každý den na něj čekala.
Podívala se na hodiny "Už tu měl dávno být," řekla. "Počkám ještě hodinku."
A tak tedy čekala.
Nepřišel.
Se sklopenou hlavou odešla domů.



Další den ve škole
"Moni … Moniko ..." někdo volal její jméno. Ignorovala to, věděla komu ten hlas patří. Bez toho, aby se otočila šla dál.
Hlas jí však volal pořád.
"Moniko počkej," volal hlas.
Nezastavovala, jako by jí nikdo nevolal. Došla až ke skřínce a otevřela ji.
Vypadl na ní dopis.
´Že by byl od něj? Ne! … ´ zavrhla tuhle myšlenku ´Ne! On by se přeci kvůli mně nenamáhal... ¨
Vzala si dopis do rukou, otočila jej a ….
´To není jeho písmo … takhle on nepíše´ rychle uklidila učebnice do skříňky a vzala si jiné na další hodinu. Rychle pospíchala do třídy, aby si přečetla dopis.
´od koho by jen mohl být?´ pomyslela si. Nikdo ji však nenapadal.

Když dorazila do třídy, sedla si do své lavice a hned si dopis otevřela a začala číst...
Asi v polovině dopisu se zarazila. Stálo tam "A nech Tomáše už na pokoji, nebo za to draze zaplatíš. Tomáš je jenom můj!!!!"
´Cože?´ problesklo jí hlavou ´mám ho nechat? Už jsem na to myslela tolikrát..´
podívala se na konec dopisu. Stálo tam tučným písmem a dvakrát podtržené
Anna
´Anna? To chce Tomáše jen pro sebe? Po tom co jí udělal?´ pomyslela si.
´Tak ať .. ať si ho vezme.. mě už na něm nezáleží,´
V tu chvíli jí někdo něžně objal.
"Proč jsi mě na té chodbě ignorovala?" zeptal se někdo.
Věděla kdo to je. On! Tomáš.
"Proč jsi včera nepřišel? Čekala jsem na tebe," řekla.
"Anna mi řekla, že jsi to odřekla," pověděl Tomáš. Monika sklopila pohled k zemi.
"Tak jsi jdi za Annou, když jí tolik věříš," řekla smutně.
Podíval se na ní. "O čem to tady mluvíš?" zeptal se.
"říkám abys šel za Annou, když tě tolik miluje a ty jí," pošeptala.
"Cože?" zeptal se Tomáš.
Zvedla se ze židle a "Říkám abys šel za Annou!! Já už tě nechci! Nevěříš mi! Nemiluji tě!" křičela na něj. Slyšela je celá třída. Všichni se na ně otočili. Monika nevěděla co udělat, tak se prostě rozeběhla pryč.
"Moniko.." řekl Tomáš potichu.
Přišla k němu dlouhovlasá blondýna. "Tomášku, tak teď jsi volný a můžeme být jen spolu," řekla blondýna.
"Nech mě Anno!" řekl Tomáš ledově. Zaskočilo jí to.
"Moniko!" křikl a rozeběhl se za ní.
Nevěděl kam běžela, prostě jen podle instinktu. Nemusel ji dlouho hledat, vyběhl schody, zatočil za roh a … uslyšet tlumený pláč. Naneštěstí vycházel z dívčích záchodů. Ale co... je tam holka kterou miluje. Na které mu záleží.
Bez váhání vešel dovnitř. "Moniko," řekl Tomáš tlumeným hlasem.
"Běž pryč," řekla Monika, která seděla za dveřmi na okně.
"Moniko, já ..." začal. "Řekla jsem jdi pryč!" křikla na něj.
Chytil jí kolem ramenou a přitáhl si jí blíže k sobě. Začala do něj bušit pěstmi a přitom brečela.
"Nenávidím tě, nenávidím," říkala přitom.
"Já vím, Mončo, já vím" odpověděl Tomáš a začal jí utěšovat.
"Víš, Moničko, já tě hrozně miluji," řekl Tomáš. Monika se na něj podívala uslzenýma očima.
Někdo vešel dovnitř.
Tomáš pustil Moniku a otočil se. Kdo by to mohl být.
"Anna!" procedil mezi zuby.
Anna bez váhání k Tomášovy přistoupila, chytila ho za hlavou a .. začala ho líbat.
Přitom se dívala na plačící Moniku.
Tomáš si to, podle toho jak vypadal, náramně užíval.
Monika to nevydržela a znovu utekla, tentokrát pryč ze školy.
Anna Tomáše líbala ještě dlouho. Když přestala, uvědomil si Tomáš, co provedl.
"Monikooo!!!" zaječel. Anna se jen škodolibě usmívala.
Monika běžela nejkratší cestou domu. Rychle odemkla, zamkla za sebou, vběhla do svého pokoje a tam se zavřela.
Rychle vyndala papír, našla tužku a začala psát.
Netrvalo to dlouho a dopis dopsala.

Osudný den.
Dopis na rozloučenou dala na stůl do kuchyně. Její rodiče se dnes vrátí.
Odešla z domu....

Když se Moniky rodiče vrátili, čekalo je doma nemilé překvapení. Na stole byl dopis na rozloučenou a se slovy
"Mám vám oba moc ráda, a prosím, neplačte, Monika"
Tušili co se stane a že je již pozdě. Začali plakat.

Monika stála na okraji zábradlí. Byla pevně rozhodnutá. Její duše nalezne konečně klid.
"Odpustíš mi?" zeptala se tmy.
"Já tě miluji Tomáši," zakřičela do temnoty a skočila ….


23. 9. 2009