Peinova dcera - Vánoční speciál

Bylo krásné čtvrteční odpoledne. Po celé pevnosti se táhla vůně pečeného cukroví. Po zdech visely papírové, barevné provazy a ozdoby, svícny byly ovázané červenou stuhou a kdesi někdo mohl zahlédnout postavu v černém plášť s červenými obláčky, jak se mihne mezi chodbami a cosi nese v rukách.

V pevnosti žilo i jedno malé děvčátko, které si tato "rodina" adoptovala. Tedy, našli jej mezi vlky, když se jednou vraceli ze své výpravy. Ač dívenka měla vlčí ouška a ocásek, vlčí smečka ochotně předala malou dívenku do této rodiny. Ti slíbili, že se o malou dívenku postarají a že když smečka bude mít cestu kolem, mohou se zastavit.
Malé děvčátko tyto dny prožívalo s velkým nadšením. Ač černý plášť s červenými obláčky táhlo za sebou jako závoj, běhalo po pevnosti a dávalo všude ozdoby, takže byly nízko, jelikož moc vysoko nedosáhla. A tak za ní vždy někdo chodil a dával ozdoby víš, aby na ně bylo lépe vidět. Děvčátko se jen usmívalo a běhalo dál.
Všichni v pevnosti jí měli rádi, ač byla trochu zvláštní svým vzhledem. Nijak jim to nevadilo, naopak. Byli rádi, že je taková.



"Zlatíčko," ozvalo se z jednoho z pokojů "půjdeme zdobit stromeček." Když to malé děvčátko uslyšelo, zanechalo činnosti a rozeběhlo se za hlasem.
"Kdepak jsi se toulala, maličká?" zeptala se žena s modrými vlasy.
"Věšela jsem ozdoby, mamko Konan," řeklo malé děvčátko a láskyplně se k ženě přitisklo. Konan malou dívenku krátce objala a poté se společně daly do zdobení stromečku.
Zdobení šlo pěkně od ruky. Stromečku daly modrý kabát a již zbývalo dát na špičku Vánoční hvězdu. V tu chvíli do místnosti vešla celá rodina. Tedy ten zbytek.
Malá dívenka se k nim hned vrhla.
"Už zítra!" říkala a pobíhala okolo všech.
"Ano, ano, už zítra," odpověděl Kisame. "Těšíš se, Miniňko?"
"Hrozně moc, Kisame," řekla dívenka a usmála se.
"Ještě hvězdičku na špičku stromu, Miniňko," ozval se Pein a v ruce držel Vánoční hvězdu. Malá Mina zatleskala a vrhla se k Peinovi. Pein podal hvězdu Mině a vyzdvihl jí ke špičce. S úsměvem hvězdu vzala do malých ručiček a s velikou radostí se pokusila hvězdu na špičku dát. Sice jí Itachi musel špičku trochu naklonit, ale společnými silami hvězdu položili a stromeček byl hotový.
"To je krásné," řekl Sasori a všichni se na stromeček podívali.
"Měli bychom se vrhnout na salát a připravit maso," řekla Konan "a někdo by měl jít uklidit sníh." A podívala se na Zetsu, Kisameho, Hidana, Kakuzu a Tobiho.
"Tak hybaj, hybaj," řekla láskyplně a kluci poslechli.
"Itachi, Deidaro, Sasori, vy víte," usmála se. Kluci se usmáli též a okamžitě zmizeli z místnosti, zatímco Zetsu a spol se courali do pokojů, aby se převlékli a vyběhli ven uklidit sníh.
"A my se vrhneme do kuchyně," otočila se Konan na Peina a malou Minu.
"Tak pojďte," řekl Pein, volnou rukou chytl Konan za pas a společně šli do kuchyně. Malou Minu měl stále na rameni. "Bacha na hlavu," řekl, když procházeli dveřmi.

Po pár hodinách, kdy už nastal večer, salát byl hotový, ze sněhu vyrostlo iglů a tajná mise byla splněna, uložili malou dívenku do postýlky mezi její plyšáčky, popřáli jí dobrou noc a nechali jí zdát ty nejsladší sny.

Noc byla dlouhá a malá Mina se uprostřed noci probudila. Měla zlý sen, ale v pokoji nebyla ani noha. Vyskočila z postýlky a s tím největším plyšáčkem vyšla na chodbu. Pomalinku, potichounku našlapovala po tmavých chodbách.
"Neboj se medvídeku," řekla Mina potichu, "já se totiž také nebojím." vešla do pokoje Peina. "Tatí," řekla potichu. Nic se však neozvala. Přešla k posteli a podívala se do ní. Byla prázdná. Nikdo v ní nespal. Mina si povzdechla a šla se podívat do dalšího pokoje.
"Mami?" zeptala se v další pokoji. Tam také nic. Postele se nikdo nedotkl. Šla se tedy podívat do ostatních pokojů. Deidarův, Zetsův, Kisameho, Kakuzův, Hidanův, Tobiho a Sasoriho pokoj byl prázdný. Postele byli ustlané. Nikdo v nich nespal. Mina byla už skoro na konci pevnosti. Zbýval jen jeden jediný pokoj. Itachiho pokoj.
Zastavila se před zavřenými dveřmi. Váhala. Sklopila pohled k zemi.

"Copak tu děláš, maličká?" ozvalo se najednou. Vzhlédla. Nad ní stál Itachi.
"Promiň, promiň," řekla a schovala se za medvídka.
"Jakto, že nespíš ve svém pokoji?" zeptal s Itachi.
"Já já... Zdál se mi zlý sen," řekla po chvilce a podívala se na Itachiho. Ten se na ní podíval.
"Tos nemohla jít za Konan?" zeptal se chladně.
"Nikdo kromě tebe tady není," řekla trochu smutně.
"To se dalo čekat," pronesl Itachi. Znovu se podíval na Minu a jejího medvídka. Poté se podíval na zem. "Tak dobře, ale tvoje chůva fakt nejsem." Vzal Minu do náruče a nesl jí zpátky do pokoje. "To vážně v pevnosti nikdo není?" Zeptal se Itachi po chvíli. Mina zavrtěla hlavou. "Hmm" vypadlo z Itachiho. Pro Minu to znamenalo, že má mlčet. Jak seriózní.

Trvalo to trochu déle, než malá dívenka předpokládala. Itachi šel velice pomalu. (Trochu Mině závidím, že se nesla v Itachiho náručí). Což bylo u něho velice nezvyklé, zvláště, když mě nesl do pokoje. Jindy to netrvalo ani minutu, a už byl v dětském pokoji. Ale dnes... Dnes měl nějak moc času. Bylo to až zvláštní.
"Co se ti zdálo?" zeptal se Itachi po chvíli.
"Že u mne v pokoji někdo je." odpověděla malá dívenka. "Bylo to u mne u postýlky a dívalo se to na mne." Itachi jen přikývl, neřekl však nic. Mála dívenka se na něho podívala.
"Jsme tu," řekl a otevřel dveře.
"To už?" od malé dívenky to znělo trochu smutně. Itachi se jen usmál a namířil si to rovnou k dívčině postýlce.
Už byl v polovině cesty, když tu se náhle zastavil.
"Copak se děje?" zeptala se dívka. Itachi zavrtěl hlavou.
"Vylez!" nakázal silným, rozhodnutým hlasem. Malá dívka uslyšela tiché zavrčení.
"Jsou tady!" vykřikla a snažila se vykroutit z Uchihova náručí.
"Ne!" řekl Itachi a stisk Minu ještě pevněji.
"au" špitla malá dívenka. "To.. To jsou oni," pošeptala a smutně se na Itachiho podívala. "Moje rodina."

"Sorry," vyhrkl Itachi znenadání. "Myslel jsem, že chcete Mině ublížit."
Velká bílá vlčice se začala smát. "Té bych nikdy nedokázala ublížit," řekla drsným hlasem. "Vždyť je to má drahá dcera."
"Jsem moc ráda, že mám tady celou rodinu," řekla malá Mina a rozdávala dárky. Stromeček svítil malými barevnými světélky, všichni byli oděni ve svátečním (Konan měla tmavě modré, dlouhé šaty, kluky donutila ke kvádru a malá Mina pobíhala ve světle modrých šatičkách).
"Jsem ráda, že jste přišli dnes, na Vánoce," usmála se Konan a nabídla vlčí smečce nějaké cukroví. (Ještě, že měli obývák tak velký, že se do něho všichni vešli.. Taková menší hala )
"Jsou přeci Vánoce," řekla velká bílá vlčice a láskyplně se otřela o malou dívenku.
"A také se nám stýskalo, po naší nezbedné dcerušce," dodal starý šedý vlk.
Mina nevěděla ke komu má jít dřív a komu dát dřív dárek. Bylo to zvláštní. Byli jako jedna veliká rodina. Vždy si přála, aby se takto spolu sešli a byli spolu. Jenomže, vlčí smečka přišla a odešla.
"Min, Min!" vykřikovalo malé černé štěně.
"Sabu!" vykřikla Mina a vrhla se k malému štěněti. Oba byli stejně staří a oba si rádi hráli. A bylo tomu vždy a vždy tomu tak bude. (zapeklitá situace.)

Večer se pomalu chýlil ke svému konci. Vánoce pomalu upadali. Noc se pomalinku kradla v před a spánek se stal tím malým nezbedným otravou. Přišel ve chvíli, kdy se všichni dobře bavili, dárky byli rozbalené a cukroví snědené.
Tak nevím. Konan malou Minu uložila do postýlky, políbila jí na čelo, potichu řekla "sladké sny," a odešla pryč. I ostatní si popřáli dobrou noc a s nočními čepičkami na hlavách, (které měli takovou tu krásnou bambulku) se vydali do svých pokojů a též si nechali zdát ty sladké sny. Samozřejmě ani jednomu se nezdálo o pomstě, ale zdálo se jim o tom, jakou měli krásnou nadílku (Tobi dostal berana ) a jaké dobré bylo Konanino cukroví. Dobrou noc

Když nad tím tak uvažuji, vzpomínka na moje dětství je úžasná. A teď, každé Vánoce se všichni scházíme a jsme jako jedna velikánánánská rodina.

Mina

Komentáře na mojim minulém blogu: