Vlčí král

Jen sny, které se mi zdály, mne začínaly opouštět.
Nemohla jsem říct, že jsem šťastná, že se mi nezdají, ale tak či onak, nebyli to hororové sny. Sny o princích a princezně.
Ponořila jsem se do snů. Toho, který se právě odehrával. Odehrával v mé hlavě.

Jako každé ráno, jsem šla do školy. Však, okolo mne byla moc velká tma, jen cestičku jsem měla osvícenou. Jen cestu. Toto nebyla obyčejná cesta. Nebyla jsem doma a už vůbec ne na cestě do školy.
V rukou jsem svírala vědro na vodu, na sobě otrhané šaty. Jsem to já?
´Ano, jsi ,´ ozvalo se vedle mne
´Kage, jsi to ty?´ zavolám radostně. Přikývla a já se usmála.
´Kde to jsme?´



´Na cestě pro vodu. Chodíš v tomto snu takto každý den!´ odpoví mi Kage.
´Toť pravda jest. Však já, jakožto děvče chudé, milující sestřičku mám. Nevím, kde se to taj všude vzalo, ale vím, že je to můj svět. Nechci tu bohatství, slávu. Ty přinášejí jen marnivost. Chci žít zde. Jen já a můj... ´ zarazím se. Jak to mluvím? Co je to za mluvu?
´Klídek děvče,´ začala Kage,´toť mluva taková. Jiná zde není. Jen tato.´ Při těchto slovech jsme šly po osvícené cestičce ke studánce.
Docházíme ke studánce a náhle Kage zmizí. Rozplyne se.
Zděšeně vykřiknu, jelikož v té samé chvíli, zpoza studánky vyjde vlk. Ohromný vlk s čokoládovou srstí. Blížil se přímo ke mne. Nevím, co bych dělat měla, tak jsem na místě stála a nehýbala se. Když v tom se vlk zastavil.
"Vlk!" vykřikla jsem. "Ty, jenž jsi pánem lesa, dovol ať mohu nabrat zde ze studánky trocha vody. Pro sestřičku, žízně má."
Vlk zavrčel.
"Vlku, pánem tohoto lesa," začala jsem "Dovol mi, prosím, nabrat trocha vody."
Vlk zavrčel a přiblížil se ke mne blíže.
"Vlku, chceš-li mne roztrhat, trhej. Chceš-li mne zabít, zabij mne, nebudu ti to míti za zlé. Odpustím ti. Však, kdo postará se o mnou mladší sestřičku? Ona samo by zůstala, truchlila by. Chci, aby šťastna byla. Aby šťastně žila."
Vlk se zastavil a podíval se mi do očí.
"Vlku, oči máš jak kůru stromů ve tmě. (Tmavě hnědá - čokoládová). Tvůj kožich je stejně hnědý, jako tvé oči. Tvé oči jsou lidské," řekla jsem a přistoupila blíže k vlku.
"Jsi-li začarovaný princ," natáhla jsem nevědomky k vlku ruku, "dej mi znamení, Jakékoli!"
Vlk chvilku váhal. Poté přijal mou nataženou tuku a třikrát se o ní otřel. Po čtvrté setrval a nechal mne hladit jeho hustý kožich.
"Jsi-li začarovaný, polibkem bych tě měla vysvobodit?" optala jsem se.
Vlk zavrčel.
"Nemohu vysvobodit tě, jelikož kam by jsi šel? Teď domov máš, jídla plný les. Neměl bys kam jít. A k nám?" zavrtěla jsem hlavou. "Naše chaloupka jen jednu místnost má, rozbitou střechu. V zimě nám i zima je a jísti občas nemám co."
Vlk se mi zadíval do očí.
"Říkáš, že nevadilo by ti žíti s námi?"
Vlk přikývl.
"Že lovit bys chodil a pomáhal nám?" optala jsem se a neopatrně jsem přiblížila své rty k čumáku vlka. Škobrtla jsem a rty se mi přitiskli na jeho chladný čumák.
Ucukla jsem. Jelikož jsem již netiskla rty na chladný čumák. Ale na něčí rty.
"Lovil bych a chránil tebe a tvou ctěnou sestru, paní má," ozval se něčí hlas.
"Kdo jsi? Kde je vlk, pán tohoto lesa?" optala jsem se.
"Toť já. Já jsem vlk, pán tohoto lesa." řekl mladík, co přede mnou stál
"Toť ty? Vždyť kde tlapy a tesáky máš? Vždyť ruce a nohy máš."
"Toť já. Pýcha a namyšlenost mne sužovali, proto se dostalo mi dobré rady, Vlčím králem býti, pýchy a namyšlenosti se zbaviti," odvětil mi mladík. "Buď chotí mou, dám ti co mám. Sic šperky a drahé kamení mám, však ruce a lásku ti dáti mohu."
"Nechci šperky a drahé kamení. Nebyli by mi k ničemu. Jen zlo se z nich rodí," pošeptala jsem a tu si vzpomněla na vědro.
"Ach, já nešťastnice. S pánem zde mluvím a na sestřičku sou zapomněla bych!" rychle jsem běžela ke studánce. Mladík se nedal jen tak. Vzal mi vědro a dám nabral vody ze studánky.
"Dovol, ať mohu odnésti vědro tvé," nabídl se vlčí král.
"Děkuji ti."
"Vím kde bydlíš. Každou noc chodil jsem k Vám," řekl vlčí král, když mne doprovázel domů.
"Tos byl ty? Ten, který zahnal lovce, jenž ublížili mladé srnce?" optala jsem se.
"Sama mne zachránila, ke studánce zavedla," řekl mladík. "Mou společnicí byla. Však.. Odejít musela. Kéž jí Bůh k sobě pustil."
Sepjala jsem ruce. "Srno, srnečko drahá, kéž je ti Bůh milosten!
"Dívko spanilá, za chvíli u tvého domova budem! Tvá ctěná sestra již na tě čeká," řekl vlčí král. "Pospěš si, pospěš."
Běželi jsme k chaloupce a tam již ve dveřích vítala mne a vlčího krále má sestra.

 12.05.2010