Po stopách padající vločky

Kdy uvidím první vločku, která pomalu padá k zemi? Padne nějaká či ani na Vánoce nepadne žádná? Odkud vůbec vločky padají? Třepají andělé peřiny? Nebo je to zmrzlá voda, která utváří takové zajímavé tvary? Pokládám si tuto otázku každý rok od svých tří let.
Tehdy byly Vánoce každý rok bílé. Tehdy byly Vánoce na sněhu. Tehdy byl sníh již .. od listopadu? To je již dávno.

Pobíhám po kopci, mezi květinami. Támhle roste vlčí mák, pampeliška a tu roste kopretina. Všechny rostou tak nespoutaně, jak si chtějí, nemají žádný řád. Poté odkvetou, uloží se k spánku a za rok vyrostou znovu. Odvážím se mezi ně lehnout, utrhnu si jednu kopretinu a vložím si jí do vlásků. Nasávám tu sladkou vůni květin. Jak krásně voní. Pomalu zavírám oči a poslouchám zpěv ptáků. (Klíšťata na mne nelezou, nechutnám jim). Přemýšlím.



Kolem mne padají vločky. Žádná není jako ta druhá. Každá je jiná. Přemítám, jak může příroda něco takového dokázat. Tolik vloček. Pomalu padají k zemi. Jedna za druhou, všechny dopadají na zem. Natáhnu dlaň, jen tak do vzduchu a nechám vločky padat. Jakmile se dotknou holé kůže, trochu zastudí a okamžitě se rozpustí. Voda...

Otevřu oči, něco se děje. Ptáčci přelétají z jedné větve na druhou. Jsou vystrašení. Čím to? Posadím se a uslyším mňouknutí.
"Ťapko!" Malý bílý kocourek s černými skvrnkami se blíží ke mne. Všichni říkají, jaký je hrozný, nechá se pohladit a pak škrábne. A mne to ještě neudělal. "Ťapinko, co ty tady děláš?" Kocourek se zastaví asi půl metru ode mne.. Jako odpověď je mi slabé dlouhé mňouknutí. Usměji se. "Pojď ke mne, Ťapko." Kocourek dojde až ke mne, nechá se pohladit a vleze mi do klína. Stočí se do klubíčka a nech se hladit. "Ach Ťapko..." Opět si lehnu, zavřu oči a pomalinku hladím kocourka.

Krajina začíná být bílá. Někde v dáli uslyším dětský radostný křik. Vše je pokryté sněhem. Děti budou zřejmě stavět sněhuláky, koulovat se a dělat andělíčky. Usměji se. Také jsem tohle dělala, když jsem byla malá. Byla to zábava. Ale teď, všichni vás považují za dospělého a když si jdete "hrát" tak se na vás dívají prapodivným pohledem. Ale jak jim vysvětlíte, že na dospělého se ještě necítíte? Že ještě dospělí nejste i když podle občanky ano.
Zvednu hlavu. Obloha je šedivá, takže by mělo sněžit ještě dlouho, tedy ovšem jestli to není klam. Za chviličku budu celá bílá, vlásky mi již vlhnou. Měla bych jít. Ale za jak dlouho se budu moci vrátit a opět nechat padal vločky? Za chvilku či celý rok? Kdo ví.
Každá vločka je jiná. Ani mi snad nedokážeme dát dohromady tolik druhů. I když, lidská fantazie je nekonečná. Snad jenom děti by mohly vytvořit tolik druhů vloček. Snad. Vždyť, dokážeme spočítat jednotlivé vločky? Asi ne. Možná nad tím někdo přemýšlel, tak jako já. Ale.. Vločky jsou vločky.
Kam asi mizí, když spadnou na zem - má první dětská otázka. První vločka spadne k zemi, chvilinku setrvá a poté se rozpustí. Avšak nemusíme věšet hlavy. Za okamžik jí následuje další a další malá vločka, které se pomalinku kupí na sebe a utvoří tu nádhernou bílou, studenou pokrývku. Nastala zima - květinky spí. I ta malá kopretinka a vlčí mák... Celá krajina upadá do spánku, ptáčci se choulí na větvi a čekají, co jim lidé nasypou do krmítek, poté udělají nálety. A chudák, nějaký třeba trefí sklo v kuchyni.
"A maminko, jak mohou vločky padat?" Tehdy jsem to ještě moc nechápala, teď vím že je to složitější, ale vždy jsem se spokojila s tím, že všichni odpovídali "To andělé klepají peřinky, aby se jim lépe spalo." Je možné, že je tomu tak, jak všichni říkají. Andělíčkové klepou peřinky.

"Ťapinko, nespíš?" zeptám se potichu. Kocourek mi odpoví slabým mňouknutím. Sluníčko hezky hřeje, kolem mne voní tráva, včelky se činí a otravné mušky poletují a otravují. Ležím na louce, ve vláskách mám vonící kopretinu, na klíně mi podřimuje bílý kocourek s černými fleky - Ťapka a přemýšlím, kdy opět spatřím první vločku, která spadne na zem. Bude to letos a nebo až příští rok?