Zase spolu

Procházela se lesem, z nebe padal déšť.
Ale jí to bylo jedno. Déšť zakrýval její slzy plné smutku a beznaděje.
Došla až ke starému stromu, stromu který jako jediný v celém lese kvetl. Došla až pod ten strom, kde jí vyznal lásku.
Podívala se na ten rozkvetlý strom. Květy byly krásně narůžovělé. Ale jí to bylo jedno. Nevadilo jí, že je promáčená až na kost, nevadilo jí že může chytnout zápal plic. Celý svět jí byl ukradený.
Myslela jsem na něho a rodiče. Myslela na jejich úsměv. Na jeho úsměv a krásné oči. Ráda se na něj dívala.
Pohladila kůru stromu.
"Ať se mi vrátí," prosila strom. Ten ale nic neudělal.
Déšť pada
l stále, začalo se ochlazovat.
Sedla si a složila hlavu do dlaní.
Srovnávala si události za posledních hodin.
Jako obvykle čekala u stromu, toho dnešního osudového dne, kdy se pro ní zhroutil celý svět.
Nepřišel.
Začalo se stmívat a on nikdy.
Šla tedy domů....
Ve městě došla až na křižovatku. Stál tam hlouček lidí, policie a záchranná služba.
Nevšímala si jich, ale jen do té doby než uslyšela nějaký rozhovor.
"Chudák chlapec." "Ano, ano. Chudák, ale co ti dospělí lidé?"
"Jmenují …. Jmenovali se Novákovi. Měli... mají dceru Terezku."
Dívka si uvědomila že lidé mluví o ní.
"Podívejte... Terezka" řekl jeden z lidí.
"Terezko, pojď sem." Dívka tedy bez odmlouvání jde ke skupince lidí.
"Je mi to opravdu líto, ale tvoji rodiče jsou mrtví," začala jedna žena a Terezka v ní poznala sousedku.
"Mrtví?" dívka byla překvapena, zároveň také smutná, vyděšená.
"Ano, srazilo je auto."
"Mamí... Tatínku.." Terezka se rozplakala.
"A ještě srazili Honzu Manda," řekl nějaký muž.
"Honzíku..." dívenka byla zoufalá.....
Všichni ti, které milovala jí opustili. Nechali ji samotnou.
Dívka se rozběhla. Nevěděla kam. Ale utíkala.
Sousedka, paní Hodná, se za ní chtěla rozběhnout, ale muž jí v tom zabránil.
"Nechte jí," řekl muž.
Paní Hodná přikývla a nechala dívku utíkat.
Dívka běžela dlouho, až ke stromu. K tomu stromu pod kterým se s ním měla sejít a pod nímž teď sedí.
Rozpršelo se.
Terezka brečela.
Bylo jí jedno, bylo jí všechno jedno, když teď je na světě sama a nikoho nemá.
Chtěla odejít za rodiči a svým milovaným.
"Prosím, zabij mě," prosila strom.
Ten jí ale nevnímal, jen se hýbaly jeho větve ve větru.
Začala jí být zima. A nepřestávalo pršet.
Opřela se o strom a vyčerpáním usnula …..
Usnula na věky. Odešla za rodiči a za svým milovaným Honzou.
Konečně jsou zase spolu. Zase šťastní.
Déšť ustal.
Příští den najdou tělo dívky.
-----
"Zase jsou všichni pohromadě a šťastní," říká paní Hodná a pokládá na čerstvé hroby bílé květiny.

konec